Sugestivní a ojediněle otevřená zpověď sudetského Němce, rodáka z Bruntálu, který se dosud nesmířil s "odsunem" či "vyhnáním" původního německého obyvatelstva z českého pohraničí. Rudolf Schnittner, jehož mateřským jazykem je němčina, se až do ilegálního odchodu z Československa v roce 1965 cítil být mnoha kořeny spojen s českým národem a jeho kulturou, kterou si v imaginárních dopisech svému českému příteli Jendovi evokuje, ale k níž je zároveň i kritický (zejména k současnosti) z pohledu člověka, který sice nenašel v Německu svůj nový domov, ale přinejmenším zázemí, nadhled a odstup od české reality. Schnittnerův konfesijní text je dílem několikanásobně zklamaného a zraněného člověka, vyhnaného z rodného Rumburska, vypovězeného z česko-německé kultury, která ještě kvetla v předválečných letech a již druhá světová válka i Benešovy dekrety těžce postihly nebo dokonce rozvrátily. Schnittnerovy epistolární texty mají občas až dramatikcý a románový charakter, mimo jiné daný tím, jak se v nich prolíná minulost s přítomností, návraty do prostoru vzpomínek a nostalgie se současnými autorovými návštěvami Prahy a Čech, kde si lidé doposud nevyjasnili vztah k německému živlu, jeho historii a kultuře. Schnittnerova kniha je autentickým svědectvím a cenným vkladem do obnovovaného česko-německého dialogu.